Hnutí za obnovení trestu smrti

Jak jsou na tom jinde ve světě? Zrovna tak, jako u nás, ty nejotřesnější trestné činy v zahraničí veřejnost vedou k diskuzím o znovuzavedení trestu smrti. I zde je patrná ona demoralizace společnosti a frustrace z pocitu křivdy a bezpráví za nepotrestané zločiny. Nebudeme z toho dělat kriminalistický sborník, takže jako příklad pouze dva nejhrůznější "modelové" případy s těžkým dopadem na společnost.

                     Bernardo a Homolka točí porno.

Vlastně by se mělo říci, Bernardo a Homolková, nicméně dcera českého emigranta Karla, kterou budete spíše znát jako „bestii Karlu“, přijala neslovanskou formu příjmení bez přechýlení, takže ji uvádíme jako Karlu Homolka nebo ji raději budeme říkat Karla. 

Psal se rok 1987, když se blonďatá Karla seznámila se sebestředným účetním Paulem Bernardem, který v té době měl již plně rozvinuté sadistické sklony a jen toho roku znásilnil (většinou orálně a análně) na předměstí Toronta 11 žen. Přestože se všechna napadení odehrávaly v relativně malém prostoru Village Scarborough Guildwood a znásilněné ženy podávaly policii poměrně přesný popis pachatele, ta nijak nezakročila (na anální sex přece ještě nikdo neumřel, že) a rekonstruovanou podobu pachatele nezveřejnila.

Nepomohlo dokonce, ani když Bernardova bývala přítelkyně Jennifer ho několikrát policii označila jako brutálního násilníka, který ji fyzicky zneužíval a nebezpečně ji vyhrožoval. Když konečně v roce 1990 policie podobu násilníka zveřejnila, Bernardovi známí jej spolehlivě označili za pachatele. Přesto trvalo ještě neuvěřitelné dva roky, než se jemu odebrané vzorky podařilo zařadit mezi 5 hlavních podezřelých!

Karle násilné sklony jejího partnera nevadily, ba naopak.  Měla však jednu vadu - v době seznámení nebyla již panna a Bernardo byl na toto velice fixován. Aby si partnera udržela, souhlasila v roce 1990, že mu jako zásnubní dar pomůže znásilnit svou mladší "panenskou" sestru Tammy. Jelikož v té době pracovala na veterinární klinice, obstarala zvířecí anestetikum halotan a sestru omámila. Bernardo pak skutečně Tammy o panenství připravil a vše si nafotil. Dávka anestetika však byla příliš silná, Tammy začala zvracet a po amatérské pomoci zločinného páru se přímo v domě svých rodičů zvratky udusila. Vše vypadalo jako astmatická "nehoda" a k bližšímu zkoumání příčiny smrti tehdy nedošlo.

Karla po sestře dlouho netruchlila a Bernarda nehodlala ztratit za žádnou cenu. Vždyť byli ideální pár a lidé jim přezdívali "Ken a Barbie". Na vlastní pěst mu tedy obstarala originální, tentokráte svatební, dar - patnáctiletou pannu Jane, kterou vlákala do svého domu, opila a znovu omámila  nebezpečným halotanem. Bernardo byl nadšený, zvláště, když mu Karla jako předehru předvedla s omámenou dívkou lesbické hrátky. Poté Bernardo Jane znásilnil vaginálně i análně, vše si natáčel na video, jeho chtíč byl na nějakou dobu uspokojen a Karlu si vzal.

V roce 1991 se Bernardo již nějakou dobu živil pašováním cigaret přes americko-kanadskou hranici a za tím účelem kradl z aut espézetky. Při jedné takové krádeži nešťastnou náhodou natrefil na teenagerku Leslie Mahaffy a unesl ji do svého domu. Zde společně s Karlou čtrnáctiletou dívku znásilňovali a mučili a k praktikám pořídili pečlivou videodokumentaci. Poté Bernardo Leslie uškrtil elektrickým kabelem, její tělo rozřezal motorovou pilou a zalil do betonových bloků, které naházel do jezera Gibson.

Svůj poslední a nejodpornější zločin pár provedl 16.dubna 1992, kdy unesli ani ne šestnáctiletou žačku katolické školy Kristen French(podrobně viz.cs.wikipedia.org/wiki/Kristen_French). Dívku ve svém domě několik dní opakovaně znásilňovali, mučili a všemožně ponižovali jako sexuální otrokyni. Zpočátku spolupracující Kristen se nakonec, přes hrozby dalším mučením a smrtí, svým trýznitelům statečně vzepřela a bude vždy známá pro svá slova "Pro některé věci stojí za to zemřít" (viz. také kristenfrench.estranky.cz), které vmetla mučitelům do tváře. Ti si opět vše pečlivě natáčeli a strašlivé video se nakonec stalo hlavním důkazem v procesu. Krátce na to ji Bernardo nebo Karla pobodali kovovou jehlicí a  stejně jako Leslie uškrtili.

Ani takové zvěrstvo ale nestačilo, aby se Bernardův sadismus se dále progresivně nerozvíjel. A tak již v létě 1992 se jeho obětí stává samotná Karla, z které si udělal boxovací pytel. Trvalo to do ledna 1993, než ji rodiče, posetou modřinami a s černými monokly pod očima, odvezli k její sestře Lori, jejíž manžel byl policistou v Torontu a Karla mu a dalším detektivům celou historii vztahu s Bernardem vylíčila.

V polovině února 1993 byl Bernardo zatčen a shodou okolností tou dobou forenzní laboratoř konečně určila, že vzorky násilníka z roku 1990 patří právě jemu! Její katastrofálně pomalá práce tak nepřímo zavinila smrt obou mladých dívek.

V následujícím monstrprocesu se stala Karla korunní svědkyní proti Bernardovi a přes svého právníka se ji povedlo vyjednat si za to nejnižší možný trest - 12 let vězení za spoluúčast. To samozřejmě vyvolalo v Kanadě bouři nevole neboť, jak později videa ukázala, její role v mučení dívek byla plně aktivní a o nějakém přinucení nemohla být řeč. Navíc nebylo vyloučeno, že vraždila přímo ona. Na svobodu, po celkem fešáckém kriminále, byla propuštěna v roce 2005. Vzala si svého právníka, se kterým má dítě a žije v Montrealu.

A  Bernardo? Protože v Kanadě není trest smrti, dostal pouze doživotí. Pravím pouze, protože ponechání jej naživu je trestem naprosto nedostatečným (viz. též www.novinky.cz/domaci/217345-drtiva-vetsina-cechu-je-pro-obnoveni-trestu-smrti-ale.html, na čemž se shoduje 63,8 % respondentů).

Vždyť Bernardo přece je stále stejným sadistou a být jim nikdy nepřestane. Nic mu tedy nemůže zabránit, aby se nemohl spokojeně až do konce života v představách kochat utrpením, které nebohým ženám způsobil. Stále tak bude v mysli mučit a znásilňovat Leslie, Kristen a jiné své oběti a na tom se může noc co noc ukájet, dokud nezemře. A to je opravdu odporné a týká se to všech podobných sadistických vrahů, u kterých je cosi jako výčitky svědomí a účinná lítost zcela vyloučena.

Je-li jejich poprava nehumánní, pak ponechání jich na živu je z těchto důvodů zase vysoce amorální, jak vůči jejich obětem, tak pozůstalým. Je to, bohužel, jediný způsob, jak je nenechat pohrdat životy jiných - vzít jim ten jejich. A tehdy, pár hodin, pár minut před vlastní popravou, uzří jeho cenu.

                                    Zdatný obchodník Marc Dutroux.

Tento zvrhlík z Belgie, která díky němu (na novináře to neházejte) získala po světě pověst ráje pedofilů, byl za mlada obyčejným zlodějem aut a něco si za to odseděl.

Novou kariéru začíná v roce 1988, kdy s pomocí své ženy Michelle unesl čtyři dívky ve věku 11-19 let, které omámil léky a znásilnil. Za to vyfasoval 13,5 roků a jeho žena, bývalá učitelka v mateřské školce, 5 let. Když někdo něco takového dokáže udělat, rozhodně není normální. Jenže, my máme soucit s pachateli (s oběťmi nikoliv, všimněte si) a to dokonce tak velký, že byl Dutroux v roce 1992 po necelých třech letech(!) podmínečně propuštěn za dobré chování. Absurdní verdikt o Dutrouxově propuštění tehdy podepsal sám ministr spravedlnosti a můžeme se dohadovat, kdo z nich byl vlastně větší psychopat. Za únos a čtyřnásobné znásilnění mladistvých, ba ještě dětí, necelé tři roky a bez ochranné léčby?!!! Jestli tohle nebyl pedofilů ráj, tak nevím, s tím opravdu novináři neměli nic společného.

Krátce na to Dutroux podmínku porušil, byl totiž přistižen při obtěžování nezletilých děvčat a – policie tomu nevěnovala žádnou pozornost! Moc by mne zajímalo, z jakého důvodu si ve Francii tradičně dělají legraci z belgické policie...

V roce 1993 pak dostala policie tip, že si Dutroux ve sklepě buduje „fritzlkabinet“ pro unesené dívky. Prověřila to a Dutroux je uchlácholil tvrzením, že si rozšiřuje kanalizaci! Už se vám chce křičet? Počkejte.

Konečně v červnu 1995 Dutroux ulovil svou kořist, kterou se staly dvě osmileté holčičky Julia a Melissa. Myslíte, že policie zahájila rozsáhlé pátrání? Jistěže ne! V podzemní skrýši si dívenky prošly strašným peklem mučivého znásilňování a trýznění hladem a žízní. Dutroux si vše natáčel na video a s úspěchem zřejmě ohavný "exluzívní" materiál prodával. Bylo-li to skutečně pro mezinárodní pedofilní síti, což bývá zpochybňováno nebo dodával videa zámožným soukromníkům na zakázku, není dosud zcela objasněno (a my z předchozích faktů o belgické policii už víme proč). Ač však byl několik let nezaměstaný a dokonce pak v invalidním důchodu, při svém zatčení měl na kontě 5 miliónů franků a vlastnil celkem šest domů!

Když pak v srpnu v letovisku Ostende zmizely dvě dívky ve věku 17 a 19 let, policie znovu vedla vyšetřování pouze formálně, a to i když v září přišlo udání přímo od Dutrouxovy matky, že její syn má se zmizením dívek zřejmě něco společného!! Prostě to ignorovali. Chce se vám křičet? Ještě si počkejte.

Konečně je v prosinci 1995 Dutroux zatčen - ovšem jen kvůli podezření z krádeže kamiónu. Při domovní prohlídce bylo v  domě slyšet slabé dívčí hlasy a Dutroux policistům vysvětlil, že to jsou děti na ulici a ....ti se s tím spokojili!!! Už křičíte? Můžete, ale nebude vám to nic platné, stejně jako Melise a Julii. Než se Dutroux v březnu 1996 vrátil z vazby, byly již dávno mrtvé. Zemřely, držené v nelidských podmínkách, hladem a žízní, i když Dutrouxova žena Michelle denně do domu docházela krmit psy a prokazatelně o nich věděla. Jim nepřinesla ani tu vodu - tohle si dobře pamatujte, je to zatraceně ukrutná smrt a byly to malé děti.

Dutroux mrtvolky děvčátek zakopal na svém pozemku a o dva měsíce později unesl 12letou Sabinu. Ani poté četnictvo neudělalo prakticky nic k vypátrání školačky.... Už nekřičte, všechno jednou skončí.

Konečně, když v srpnu 1996 zmizela 14letá Leatitia, rozjelo se klasické vyšetřování a našli se svědkové únosu. Za několik dní byl Dutroux s manželkou a komplicem zatčen a po třech dnech vazby ukázal(!) policii maskovanou kobku ve svém domě (sami by ji nenašli?!!) o rozměrech 99x215x160 cm, kde Sabina čekala na záchranu 80 dní a našli i živou Letitii.V září 1996 byly pak pod betonovou podlahou Dutrouxova domu nalezeny ostatky dříve unesené 17leté An a 19leté Eejfy.

Celý případ vzbudil obrovskou bouři nevole a volání po změně policejního a soudního systému. 20. října 1996 se např. v centru Brusselu spontánně shromáždilo na 300 tisíc obyvatel, kteří na justiční palác vyvěsili portréty zavražděných dívek, snesli k nim obří hromadu květin a následně rozhořčeně justiční palác zasypali vejci.

Když pak Dutroux, nejvíce nenáviděný muž Belgie, nazývaný též "zvíře z Charloi", v roce 1998 při svém převozu do vazební věznice na 3,5 hodiny uprchnul, stálo to křeslo ministra vnitra, ministra spravedlnosti i velitele četnictva...

V roce 2004 konečně soud po prostudování 450 tisíc stran  spisu rozhodl, že Dutroux dostane doživotí za trojnásobnou vraždu, jeho žena Michelle pak 30 a komplic-řidič 25 let. Náš soucit s pachateli je však veliký (s oběťmi nikoliv, ty už jsou přece mrtvé) a tak byla Michelle v červenci 2012 přes další vlnu nevole propuštěna podmíněně na svobodu. Vždyť se jenom podílela na únosech, znásilňování a mučení dvou osmiletých děvčátek, které pak nechala zemřít hladem a žízní...

A sadistický pedofil Dutroux? Pocítil kdy nějakou lítost nad hrůzami, které spáchal? Kdepak! Prohlašuje o sobě, že je obětí společenské nesnášenlivosti... Jak nyní proběhlo v tisku, může si požádat o propuštění v roce 2013!

                                            Doslov.

Tyto a podobné případy naprosto vyvracejí jeden z hlavních argumentů odpůrců trestu smrti a to, že absolutní trest nemá preventivní účinek neboť většina vražd není dopředu plánována, tudíž se pachatel předem následků činu neobává.

Dobře, ale co tedy v případě těch vražd plánovaných, kdy se devianti rozhodnou své oběti unést, znásilňovat, mučit a zavraždit? U nich je tímto výrokem odpůrců absolutního trestu preventivní účinek logicky přiznáván a pachatelé by se tudíž dopředu následků svého činu obávat mohli. Jak říká jedno moudro - vrahové se nejvíce bojí zase jiných vrahů.

Přesto je tento odstrašující účinek terstu smrti zcela nelogicky bagatelizován ve prospěch spontánně vraždící většiny pachatelů na úkor menšiny obětí plánovaně zavražděných. Pokud by to zachránilo jediný lidský život na celém světě, pak jakým právem můžeme toto dopustit a preventivním opatřením jej nezachránit? Třeba by to byly právě Julia a Melisa.

Nemáme tedy na rukou krev popravených vrahů, protože jsme humánní. Ale máme na nich krev jejich zavražděných obětí. Bezva, hned se cítím více člověkem.

                                                                                      rk