Smysl a výše trestů
Jednou z nejpodstatnějších věcí trestního zákoníku je jeho smysl. Laicky řečeno, proč určité činy považujeme za trestné a co sledujeme jejich postihem.
Rozborem se vždy dostaneme na stanovisko filozofické a mravní, odkazující se na určitý vyšší princip společenského soužití. Ač trestné činy toto společenské soužití více či méně narušují, nelze zde vycházet pouze z faktické újmy na chodu společnosti neboť tato bude s přihlédnutím k celku vždy poměrně malá až nepatrná.
Takto např. vraždy, tvoříce sotva desetinu procenta z celkového počtu trestných činů(u nás ročně přes 300 tisíc), nemohou pochopitelně běh společnosti nijak ovlivnit, jsa v rámci celkové mortality taktéž nepatrnou položkou.
Smyslem trestů je tedy vyjádřit záporné stanovisko společnosti k dané trestné činnosti z principu mravního na straně jedné, což se následně obráží ve výši uloženého trestu, a neintegraci pachatele do společnosti, jíž se rozumí přiměřená jeho izolace za nápravně-výchovným účelem na straně druhé.
Výše trestů je pak již závislá na vůli politické, tedy představitelů moci a na společenské objednávce vyjadřující míru pobouření a nevole, který daný zločin u příslušné komunity(obce, národa) vyvolal a která je pak proměnlivá podle rozumového a emocionálního stupně vývoje daného etnika. Dnes naštěstí oproti starověku a středověku užíváme plodů záhadné revoluce, která v skrytu proběhla v době osvícenství a jako mocná vlna humanismu očistila takřka celý svět od ukrutností starých řádů, kdy celé národy náhle ustupují od mučivých forem poprav a tortury vůbec, až po zrušení otroctví a politiky rasové segregace v moderní době.
Z hlediska ukládání trestů je třeba považovat za ideální stav společnosti rovnováhu mezi výše zmíněnou vůli politickou a potřebou komuny určitým způsobem dané zločiny stíhat. V posledních letech ale v rámci České republiky je tato rovnováha značně porušena. Je-li např. v případě trestu smrti přes 65% občanů pro jeho obnovení, pak celkově je s mírností ukládáných trestů nespokojeno přes 80% dotázaných(viz. www.novinky.cz/domaci/217345-drtiva-vetsina-cechu-je-pro-obnoveni-trestu-smrti-ale.html).
Jelikož výhledově se v této věci dá očekávat pouze eskalace vnitrospolečenského napětí(např. nepovedená amnestie Klausova) s možností politicky podbarvené radikalizace mas(téměř 20% občanů volí komunisty a tím i návrat k určité formě diktatury např. typu ruské demokracie), která je obecně vždy nežádoucí, je nepružný přístup vládnoucí garnitury k tomuto společenskému zájmu necitlivý a nemoudrý.
Ač nezávislá justice by měla být jedním z pilířů každé demokracie, pak tomu tak není v případě, kdy drtivá většina respondentů výše uvedeného průzkumu ji považuje za nespravedlivou. Zde dochází k zajímavému paradoxu, kdy image české justice v očích občanů stále více nabírá podoby právní ochrany zločinců a tento jev v dějinách zřejmě stěží najde obdoby. Z mnoha případů z poslední doby uveďme konkrétní příklad:
V roce 1998 byl jistý Ĺudovít Plachetka odsouzen za vraždu a pokus o vraždu. Za tyto trestné činy si odseděl pouze 9 let! neboť oproti původně uloženým 13 létům byl podmínečně o 4 roky dříve propuštěn.
Zde by bylo plně na místě, aby stát nesl v případech odškodnění obětí trestné činnosti plnou zodpovědnost za osoby, které skutek spáchají v době svého podmínečného propuštění, jelikož stát se tímto za ně zaručuje, že nápravně-výchovná funkce trestu v jejich případě pozbývá smyslu a tito jedinci od další trestné činnosti upustí.
V červenci roku 2011 pak ještě v podmínce Plachetka znásilnil dvacetiletou sestru své přítelkyně a byl za to odsouzen na 8 let vězení.
Nyní srovnejme závažnost těchto skutků znásilnění a vraždy. Dle §185 odst.1 je za znásilnění vyměřená sazba od 6 měsíců do 5 let a dále dle odst.2 se sazbou až na 10 let, bude-li znásilnění vykonáno formou soulože nebo srovnatelným způsobem, dle odst.3c až na 12 let dojde-li k těžké újmě na zdraví a dle odst.4 až na 18 let způsobí-li tímto smrt.
Vzhledem k přetrvávajícím postraumatickým poruchám poškozené rovnajícím se těžké újmě na zdraví a faktu, že pachatel skutek spáchal v době svého podmínečného propuštění, je tedy 8 letý trest za znásilnění pro Plachetku poměrně mírný.
Jakkoliv je však znásilnění závažným a společností odsuzovaným zločinem, pak v případě trestného činu vraždy logicky nelze jít pod násobky této sazby, respektive měla by začínat tam, kde končí nejvyšší sazba za znásilnění pakliže újma, kterou pachatel tímto způsobil, má pro poškozeného a jeho okolí naprosto fatalní a nevratné následky.
Ve skutečnosti, jak výše uvedeno, však t.č. znásilnění je sazebně postaven na roveň t.č. vraždy(nejvyšší sazbou v prvém a nejnižší v druhém případě je 10 let!) a dokonce t.č. znásilnění o 2 roky! převyšuje základní sazbu t.č. vraždy v případě těžké újmy na zdraví(§185 odst.3c), což je zcela nepřijatelné a nedává to smysl.
Z tohoto hlediska je celý §140(viz. www.pracepropravniky.cz/zakony/trestni-zakonik-uplne-zneni) koncipován špatně, může být považován za kořen zla a trvalý zdroj nespravedlnosti pro devalvaci lidského života a jako takový zralý k celospolečenské diskuzi, případně k referendu s návrhem na zdvojnásobení stávajících sazeb.
Trest pro pachatele, má-li mít nějaký smysl, musí být důsledný a zdrcující neboť nechceme-li(nemůžeme-li) agresora usmrtit, nezbývá nám, než jej izolovat a přinutit k hluboce založené změně svého chování. Na to opravdu 9 let pro forma v naprosté většině případů nestačí a svědčí to o diletantském a nezodpovědném přístupu příslušných orgánů.
A tak u „běžné“ vraždy by bylo zcela na místě a spravedlivé nastolit minimální sazbu 20 let a u dvojnásobné vraždy automaticky ukládat doživotí a ne skandálních 18 let, jak se můžeme dočíst v jiném článku. Počítáme-li se stávající praxí, že pachatel může být propuštěn ve dvou třetinách trestu a při doživotí požádat o propuštění po 25 letech, pak takový návrh nelze považovat za „drakonický“.
ka