Přiměřenost trestů
Podle posledního průzkumu více než 81% respondentů(viz. www.novinky.cz/domaci/217345-drtiva-vetsina-cechu-je-pro-obnoveni-trestu-smrti-ale.html ) označuje současnou výši trestů za nedostatečnou.
Máme zde nejnovější případ, ve kterém sice nešlo o vraždu, ale jenom „pouhé“ zabití, kdy 19-letý Ivan Demeter zabil kvůli cigaretě o deset let staršího Milana Šlemendu. Nad rozsudkem kroutí odborníci hlavou a laikové jsou rozhořčeni, nemluvě o zdrcené rodině. Demeter za způsobenou smrt mladého muže dostal trest více než symbolický - dva roky vězení! A k tomu náhradu „škody“ ve výši 600 tisíc, kterou zřejmě nikdy neuhradí.
To je další skandální rozsudek nadržující pachateli a navíc zcela odporuje trestnímu zákoníku, §146 odst.1 a 4(viz. www.pracepropravniky.cz/zakony/trestni-zakonik-uplne-zneni ). Zde se v prvním odstavci se praví, že „Kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta“ a ve čtvrtém pak „Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt“.
Přitěžující okolností je pak v tomto případě dle §150 odst.1 neposkytnutí pomoci postiženému ze strany pachatele. Pakliže napadená osoba upadne do bezvědomí následkem útoku, jedná se o vážnou poruchu zdraví, o které paragraf hovoří neboť z něj skutečně v některých případech může vzejít smrt(např. udušením spolknutím jazyka, vnitřním krvácením, zástavou dechu).
Pět let je tedy minimální sazbou za tento delikt a to, že v tomto případě došlo k usmrcení člověka pro zanedbatelnou příčinu, nemůže být důvodem k uložení zanedbatelného trestu překlasifikováním případu na ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dle §146a neboť i zde paragraf stanovuje trest odnětí svobody až na osm let.
Stanovení nejnižší možné sazby na dva roky v tomto případě zpochybňuje nestrannost soudu, který takto jednoznačně zvýhodňuje pachatele a bylo na příslušném státním zástupci na místě se odvolat. Stanovení peněžitého trestu 600.000,- Kč ve prospěch rodiny postiženého je rovněž absurdní, pakliže částka je požadována po pachateli, který zabil z důvodu, že neměl na cigarety!
Tento verdikt soudu navíc nepochybně porušuje také 1. zásadu trestního práva. Ta hovoří o humanismu a přiměřenosti, často a zcela jednostranně vykládané právě toliko ve prospěch pachatele. Rozeberme jednotlivé teze této zásady:
TP má chránit demokratické a humanitní hodnoty, konkrétně život, zdraví a důstojnost. Pakliže „vraždou“ rozumíme zlý úmysl zabít, tak v tomto případě „zabití agresívním útokem“(nikoli nepozorností, nedbalostí, nešťastnou náhodou, aj.) musíme chápat jako jako zlý úmysl ublížit. Ochrana před tímto zlým úmyslem tedy nesmí být pouze symbolická – společnost má dát mírou sankcí najevo význam těchto chráněných hodnot.
V další tezi se praví, že trestní represe by měla být rozumná a délka trestu přiměřená. Toto však musí platit na základě principu rovnosti oboustranně, ne pouze ve prospěch pachatele, na což poukazuje třetí teze hovořící o úsilí o neintegraci pachatele do společnosti a o satisfakci obětem trestného činu, respektive pozůstalým.
- Dva roky odnětí svobody za zabití ale ukazuje, že život člověka je pro naší společnost hodnotou nepříliš významnou a že ze strany justice chráněn dostatečně nebude.
- Jde o délku trestu nerozumnou a nepřiměřenou z hlediska závažnosti skutku, kdy umrcení člověka je sankcionováno jako v případě poškození, zničení, či zcizení cizího majetku.
- Z hlediska humanismu, z kterého trestní právo vychází, nemůže být žádná peněžitá náhrada nikdy považována za přiměřenou satisfakci pro pozůstalé zabitého. Je to amorální stanovisko snižující hodnotu živé bytosti na úrověň materiálních věcí, které umenšuje celkový stupeň vyspělosti dané společnosti. Jakkoli může být peněžní sankce stanovena coby náhrada za např. neukončené závazky poškozeného, její význam vzhledem k proklamovanému úsilí o satisfaci bude vždy pouze sekundární a nijak nemůže suplovat nápravněvýchovnou funkci trestu odnětí svobody pro pachatele.
ka