Právní a morální nutnost absolutního trestu
Právo má být prostředkem, nástrojem, k dosažení spravedlnosti. Ukazuje se však, že v současnosti se tento skutečný smysl práva vytrácí, často není nacházen, ba ani hledán. Je tomu tak proto, že spravedlnost může být vyžadována pouze z hlediska mravního, jinak se lze spokojit s pouhým právem, z kterého se místo prostředku stane samoúčelný cíl úzké skupiny jedinců právem se živících. Tak jsme často svědky toho, že, zejména v majetkových kauzách, je pomocí práva doslova "vyráběna" evidentní nespravedlnost. Jsou tu však i hodnoty vyšší.
Říká se, že když nejde o život, tak nejde o nic. V případě, že lidský život považujeme za hodnotu nejvyšší, musí tomu odpovídat i postih za jeho násilné ukončení. Čili v míře postihu můžeme spatřovat velikost hodnot, o něž byla společnost připravena. Obecná praxe soudnictví, přidržující se nízkých sazeb v případech vražd, tudíž ukazuje také na poměrně nízkou hodnotu života člověka.
V této souvislosti připoměňme, že již prvorepublikové statistiky (viz.www.ok.cz/iksp/docs/385.pdf) ohledně nárůstu kriminality v poválečném období nadmiňují, že se jednalo o "důsledek válečného zesurovění a poklesu ceny lidského života". V naší "mírové" době tento pokles pak můžeme spatřovat jako přímý důsledek zrušení trestu smrti, kdy snad podle statistik míra nejzávažnější kriminality dramaticky nenarůstá, ale rozhodně vzrůstá brutalita pachatelů.
Obecně panující nepřítomnost absolutního trestu v právním systému je zapříčiněna různými faktory. V mezinárodním měřítku je to bezpochyby politikaření a manipulace s veřejným míněním, jakkoli chvályhodná může být v pozadí toho snad stojící snaha o nátlak na totalitní režimy, aby se vzdaly svého nejmocnějšího nástroje na potlačování opozice. Jak již napsal K.Minařík, jedinou snahou politiků je (kromě toho si nakrást) neskončit na popravišti a v tomto ohledu (i v tom v závorce) mohou být tedy klidní.
Z užšího hlediska jsou dalšími faktory falešný humanismus, společně s diletantskou psychologii a obecný úpadek morálních hodnot, kdy, oproti „temnému“ středověku, přijali jsme za své, že vražda není hrdelní zločin a je postihována pouhým odnětím svobody, sazbou jen o něco výše než újma majetková. To je, bohužel, velmi zlá situace neboť výhledově by to znamenalo jenom další úpadek mravů a sestupnou cestu ve schopnosti rozlišovaní zla a tím i obrany vůči němu.
Kdysi byl spravedlivě požadován život za život, dnes je to zhruba 15 let žaláře za "obyčejnou" vraždu a v budoucnu by tyto případy mohly být řešeny třeba pouze finančním vyrovnáním s pozůstalými či na vrub státu a domácím vězením, jakkoli se to zdá nepravděpodobné (viz. případ Demeter v článku Přiměřenost trestů).
Trest smrti je nezbytný z hlediska morálního i právního pro několik závažných důvodů:
1. Preventivní účinek: "Vědecká zpráva" OSN na toto téma z roku 1996 má podstatnou logickou chybu. Uznává sice rovnocennost odtrašujících účinků trestu smrti i doživotí, ale protože absolutní trest není pro pachatele více "děsivý", tak jej zamítá. Ale tady přece nejde o intenzitu onoho "zastrašování" pachatelů, aby ten či onen prostředek měl navrch. Že to takto nefunguje můžeme vidět na příkladu středověku, kdy se trestná činnost páchala i přes perspektivu často strašlivých muk před samotným usmrcením zločinců, kterých si tito byli velmi dobře vědomi a sami jim mohli i přihlížet.
Odborné i laické veřejnosti by zde mělo záležet především na větší stratifikaci trestů, odpovídající různorodé škále motivů a provedení zločinu, které tato duplicita "smrt-doživotí" umožňuje a jako žádoucí extenzita lépe pokrývá jak preventivní, tak i nesporné retribuční potřeby společnosti.
Člověk nikdy nežije sám, ale jako součást celku, jehož hodnoty a pravidla vědomě, či podvědomě akceptuje. Proto ani v případech tzv. spontánních vražd, které dopředu nebyly plánovány a šlo více méně o afekt, nelze vyloučit, že v podvědomí zločince dřímající informace o možných fatálních následcích jeho činu, bude působit jako určitý kategorický imperativ na bázi pudu sebezáchovy, který pachatele od dokonání vražedného úmyslu odradí.
Je přitom lhostejné, zda se v těchto případech jedná o desítky či pouhá procenta nebo promile pravděpodobnosti neboť za těmito čísly se skrývají lidské životy, které by takto bylo možno zachránit. Zamítání preventivního účinku absolutního trestu je tedy zcela neopodstatněné a svědčí o psychologickém diletantství a povrchním nazíráním na problém hlasatelů těchto názorů.
Podobně tak u plánovaných vražd, kde odůvodněně můžeme přepokládat jistou a dokonce ještě vyšší procentuální zdrženlivost pachatelů neboť tito své počiny zpravidla delší dobu zvažují. Smrt je totiž velice silné agens i v případě nejotrlejších vrahů, kteří, i když smrt dokáží rozdávat, taktéž lpí na životech svých. Důkaz toho je jednoduchý – dejte odsouzenému na vybranou, jestli volí smrt nebo doživotí. Žádný z nich si nezvolí to první.
Proto neexistence trestu smrti obecně přivodí toliko určitý pocit beztrestnosti a pomyslně uvolňuje pachatelům ruce v rozvíjení zlovolnosti, tak jako jeho přítomnost neviditelně a přesto účinně tuto zlovolnost utlumuje, působením na pudovou složku pachatelovy osobnosti ohledně zachování její integrity. Pro příklad vzpomeňme na velmi uvolněný první demokratický rok 1990, rok zrušení trestu smrti a obří amnestie, kdy kriminalita oproti minulým létům vzrostla o neuvěřitelných 400%!
2. Strategická výhoda: Možnost udělit absolutní trest je velmi užitečným nástrojem, o který se zbytečně připravujeme, a to jak v procesu vyšetřování, tak při následném soudním procesu.
Zejména pro brutální a sériové vrahy střední a vyšší věkové kategorie není již totiž velkého rozdílu v udělení vyjímečného trestu nad 20 do 30 let nebo doživotí a tím i klesá jejich motivace ke spolupráci s vyšetřovateli k plnému objasnění motivů a okolností činu. U nás je takovým příkladem masový vrah Ivan Roubal, kterému soud prokázal pět vražd, ale pro nespolupráci odsouzeného se dodnes pohřešuje ještě několik jeho obětí.
V této souvislosti však jsou a nastat mohou i případy, že dopadený sériový vrah na neznámém místě skrývá svou dosud žijící oběť, která bez včasného zásahu zemře. Zde pak možnost udělit pachateli místo absolutního trestu doživotí dává tolik potřebný prostor k vyjednávání. Stejně tak v případech vraždících kompliců, kdy může svědecká výpověď jednoho z pachatelů proti druhému přispět k objasnění případu a stát se tím polehčující okolností. Neexistence trestu smrti tento potřebný manévrovací prostor vyšetřovatelům a justici nedává.
3. Etický kodex: Jelikož naše země dlouhodobě trpí absencí jednotné koncepce prakticky čehokoliv, nelze se divit, že schází i jednotný, všeobecně uznávaný soubor mravních norem a pravidel chování, které by pro vzájemně snesitelný společenský život většina občanů vyznávala a za svůj přijala.
Vztaženo v našem případě na trestné činy proti zdraví a životu člověka, bude tento společenský život o to méně snesitelnější, čím menší hodnota života jako takového bude stanovena, což, jak výše uvedeno, zobrazí se v míře postihu za úmyslné zmaření jiného života.
V totalitním Československu byl např. ekonomický zájem režimu zcela nadřazen jiným kritériím, rozumovým i etickým, což se obráželo na sankcích za trestný čin vraždy. Vrahové tak odcházeli od soudu s velmi mírnými tresty, nezřídka ve výši pouhých 10-ti let! Počínalo se tak proto, aby se tito jedinci znovu mohli zapojit do pracovního procesu a pro komunistickou garnituru byli vrahové paradoxně menším zlem, než tzv. příživníci (lepší pracující vrah, než-li povaleč).
Mravní i bezpečnostní hledisko tedy zcela převyšoval chladný ekonomický kalkul a tresty byly v těchto případech spíše symbolické. Částečně také proto, že lidský život za diktarury jaksi automaticky ztrácí na ceně pro všestávající "stádnost" a nikoli jedinečnost, která je v těchto režimech přisuzována toliko "velikým vůdcům", případně pak ještě "uvědomělým příkladným vzorům".
Tato praxe, bohužel, stále určitou "zažitostí" přetrvává a z této totalitní setrvačnosti jsou dosud vydávána nedostačující opatření k nápravě nebo přiměřené izolaci pachatelů, pakliže jejich eliminace za současného stavu není možná. A bez učinění tlusté čáry za minulou praxí a nastavení nulové tolerance pro nejzávažnější kriminalitu, nebude jistě možné překročit stín minulosti k pomyslným lepším zítřkům.
Etické hledisko obecně působí odpůrcům absolutního trestu značné problémy. Uvádí např. názor "zastánců" (viz. grandemi.webgarden.cz/vykonane-tresty-smrti-1918-1989-4), že smrt pro vraha je jediným adekvátním trestem (což je hodně zúžený pohled) a že z etického hlediska je toto zavádějící. Nedovedou však vysvětlit, z jakého důvodu je to "zavádějící".
Zastáncům naopak připadá neetické, že zcela zlovolní jedinci mohou vklidu užívat velkorysého sociálního zabezpečení, aniž by jakkoli byli přinuceni se za své zločiny kát a třeba doživotně se mohou ve své mysli opájet svými zvrácenostmi minulými a plánovat budoucí.
Připadá jim neetické nepostavit pachatele tváří v tvář následkům svého činu v rámci vysoké normy společenského chování, která sama je profilaxí sociálně-patologických jevů. Může-li pachatel smrt působit, proč by ji neměl také přijmout? Vždyť i tak je takový bestiální vrah ve výhodě před svými obětmi neboť, na rozdíl od nich, nebude před smrtí trýzněn a umírat v bolestech.
ka