O dvojím rozumu
Rád bych tímto reagoval na dva články, otisknuté nedávno v Právu. Jak ukazuje vývoj po sametové revoluci, bývá to často jaksi osvícený rozum soudců, který nás vyvádí z politických a vůbec společenských krizí. V případě nejzávažnější trestné činnosti svěřujeme pak bezesporu všichni své životy do rukou nezávislé justice.
Stávají se však případy, kdy „suchému právnímu rozumu“ chybí trocha lidského citu a ten se pak stává rozumem neosvíceným. Poté u veřejnosti vzniká dojem nespravedlnosti a to je jedna z věcí, která na druhé straně podlamuje všeobecnou víru v právní systém, což platí jak u nás, tak i v zahraničí. Uvedu několik příkladů.
21.12. Právo informovalo, že 21letý Lukáš Šefčík kvůli dědictví udusil vlastní babičku polštářem. Motivem zavrženíhodného činu byl majetkový prospěch, soud vrahovi vzhledem k jeho věku udělil přiměřenou sazbu 17 let vězení a po odpykání trestu je zde možnost jeho znovuzačlenění do života společnosti.
V této souvislosti jsou ale velmi znepokojivé případy, kdy např. v roce 2011 Zdeněk Hink z Plzně napadnul manželku a zbil tak, že ji kromě způsobených zlomenin roztrhnul pohrudnici a slezinu, natrhnul játra, vyrazil zuby, vytrhal vlasy, způsobil otřes mozku a na psím vodítku ještě pak ženu povláčel po schodech a nechal bez pomoci na chodbě zemřít. Ačkoliv útok byl veden s maximální brutalitou, s cílem oběť zcela zmasakrovat a jednalo se bezpochyby o vyšší stupeň společenské nebezpečnosti pachatele, než-li předchozího, nebyl vynesen přiměřený maximální trest a soud se i zde překvapivě přiklonil ke střední sazbě 17-ti let žaláře.
Ještě otřesněji pak vyznívá starý, ale dosud v živé paměti, případ obchodníka s bílým masem Emila Ivanova Dosseva, který v prosinci 1996 ve sklepení nevěstince v Dubí ubil k smrti 21-letou nedobrovolnou prostitutku Maju Denkovou.
Přesto, že dívku připoutanou k trubce od topení bil s maximální silou, která ji nedávala šanci k přežití, způsobil ji dlouhotrvající mučivé útrapy skrze zhmoždění vnitřních orgánů a otevřené zlomeniny kostí po celém těle a sadisticky se v utrpení oběti vyžíval(jiné dívky pálil na těle žehličkou), soud mu za spáchané zvěrstvo vyměřil pouze (a zcela skandální) dolní sazbu 15 let vězení!
U výše uvedených případů je z obyčejného „lidského“ hlediska zcela nepřijatelné, aby pachatelé s tak diametrálně odlišnými motivy, způsoby provedení činu a celkovou společenskou nebezpečností, byli odsouzeni k stejně vysokému trestu odnětí svobody. Jestliže z právního pohledu to přijatelné je, pak se ptejme, k čemu nám je dobré „nelidské“ právo a komu vlastně slouží? Není snad jeho účelem vytvářet zejména pocit spravedlnosti, když faktickou(oko za oko) nastolit nemůže?
Tyto právní excesy, kdy rozum paragrafů, v těchto případech jistě neosvícený, toto umožňuje a je upřednostňován před citem pro spravedlnost, přinášejí svou nepochopitelnou benevolencí k pachatelům, u nichž se jaksi apriori vylučuje možnost recidivy, neúctu k lidskému životu, jeho faktickou devalvaci a obětem, respektive pozůstalým, upírá alespoň morální satisfakci.
Kdyby však v případě bestiálních vrahů v úvahu přicházelo pouze jediné procento pravděpodobnosti recidivy, pak je zde schovívavý přístup hazardem s životy obyvatel, hraničící s obecným ohrožením a bylo by velice zajímavé takovéto nepřiměřené verdikty soudu v tomto smyslu napadnout neboť „nebylo využito všech zákonných prostředků k odvrácení hrozícího nebezpečí“.
Příkladné svědectví o tom, že pachatelé brutálních zločinů sklon k recidivě mají a že lidskou přirozenost je velmi těžké změnit, přináší v úvodu zmíněný druhý článek z Práva z 27.12. 2012 pojednávající o stědrovečerní tragédii v newyorském Websteru. 62letý muž si odseděl 17let(jak zajímavé číslo) za vraždu své babičky, kterou utloukl kladivem. Přesto znovu zabil několik lidí a v dopise na rozloučenou uvedl, že se chce věnovat tomu, co dělá nejraději – zabíjet lidi.
Kdosi napsal, že se z našeho slovníku vytratil pojem vlast, tedy cosi, co na rozdíl od běžného pojetí státu je lidmi milováno a co bývá spojováno s pocitem bezpečí. Spravedlivá a dobře fungující justice, která se na vytváření bezpečí podílí, musí být takové vlasti nedílnou součástí.
ka